Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stává se často, že když něco anebo někoho pojmenujeme jako zvláštního, většinou tím chceme spíše diplomaticky sdělit svůj skutečný a ne příliš pozitivní názor. Stává se to sice často, ne však vždycky. Debutové album norských WOLVES LIKE US je zvláštní. Vskutku výstižnější pojmenování jeho obsahu mě stále ne a ne napadnout. „Late Love“ je prostě počinem neobvyklým, ale ne díky tomu, že by se jeho případný kritik bál pojmenovat věci pravými jejími, nýbrž proto, že je albem velice zdařilým. Tak nějak zvláštně zdařilým.
Způsob, jakým dokázala tato čtveřice spojit dohromady několik různých vlivů je totiž stále poměrně málo slyšený. Skoro až zvláštní, když už se nedokáži odprostit od tohoto slova. Na povrchu to zpočátku celé zní jako další variace na stále oblíbené post-metalové téma. Zvuk nejvíce připomene produkce posledních dvou desek ISIS a tak nějak automaticky vás tohle jméno napadne jako první.
Jenomže zanedlouho příjde moment, kdy se poprvé ozve hlas Larse Kristensena a všechno je najednou jinak. Podmanivě nakřáplý vokál plný emocí posouvá hudbu této skupiny rázem někam směrem k punkrockové dravosti. Tohle platí hlavně pro úvodní píseň. Ostrá jízda „Burns Like A Paper Rose“ okamžitě upoutá pozornost právě díky oním zmiňovaným kontrastům. Kontrastům, které však nacházejí až překvapivě rychle společnou řeč.
Následující „Deathless“ představuje zároveň i jeden z vrcholů alba. Nostalgická ústřední melodická linka, táhnoucí se celou její krátkou délkou, prozrazuje, že tady nebude nouze ani o vlivy prachem zapadlého stoner rocku. Ve své podstatě až směšně jednoduchá skladba dokáže zacílit s přesností špičkového policejního střelovače. Stačí jen vymyslet geniálně chytlavou melodii, jejíž vokální přednes si vezme na starost odzbrojující hlas, který vám sice připomene leckoho, ale stejně to nebude nic platné, a výsledek je zaručen.
Na podobném principu funguje celých těch bezmála 40 minut, ovšem sluší se dodat, že zas tak triviální to s hudbou WOLVES LIKE US nebude. Tím se opět navracím k synonymu zmiňovanému v úvodu této recenze. Postup, jakým se tito Norové rozhodli namíchat tak lahodný a nepodbízivý koktejl totiž zvláštní prostě je. Zpočátku se v něm totiž plácáte a snažíte se jeho chuť pevně uchopit, leč nejde to. Hardcorové ozvěny se v ní mísí s punkrockovým optimismem a post-metalovou melancholií takovým samozřejmým způsobem, že si položíte otázku, proč to sakra takhle už dávno nenapadlo dělat někoho jiného?
Skoro to až vyznívá, že máme co dělat s velice originálním uskupením, ale tak to samozřejmě není. Norové jen prostě pojali současné metalové(?) žánry po svém, ale jejich hlavní metou (naštěstí) zůstalo tvořit písně. Písně, které se vrývají pod kůži, které nabídnou pestrý svět různých nálad a pocitů a které lze ve všech případech nazvat přinejmenším jako písněmi zdařilými. Nezřídka totiž nabídnou chvíle bezbřehého posluchačského nadšení („Deathless“, „We Speak In Tongues“ anebo „My Enemy“ nestydící se koketovat ani s hardrockovými vlivy), aby i v těch „slabších“ momentech („Old Dirty Paranoia“) nepřestávaly bavit.
„Late Love“ je albem, jenž nemá problém si svého posluchače získat ihned. I přes jeho vyzdvihovanou zláštnost si nenárokuje žádné pečlivé studium a přesto má dostatek síly na poskytnutí dlouhodobě vyhledávaného poslechu. Skandinávská dravost mísící se s těžce sdělitelnou mixturou melancholie a radosti to tentokráte vyhrává na celé čáře. A přitom je to prostě pořád jen obyčejný rock`n`roll. Zvláštní.
1. Burns Like A Paper Rose
2. Deathless
3. Sin After Sin
4. Old Dirty Paranoia
5. Secret Handshakes
6. Shiver In The Heat
7. We Speak In Tongues
8. Gone To Dust
9. My Enemy (Afghan Whigs cover)
10. To Whore With Foreign Gods
zaujimava, aranzersky originalna doska... je to post, je to chytlave... velmi silnou zlozkou je spev, ktory je sice miestami falosny, ale aspon ziadna digitalna sterilita na obzore... a Deathless je fakt paradna radiovica... :-))
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.